Ne, Jalovec není snadná hora a nepodceňujme ani jeden výstup na něj! Něco vzpurného a furiantského tkví v jeho postavě; vypadá a chová se jako vyzývavý rváč, kasající se, že je nepřemožitelný: "Tak pojď, pojď, máš-li odvahu!"

Jsou hory, místa. Známe je z knížek, facebooku, vyprávění. Cesty na ně plánujeme, těšíme se. A jsou hory, místa, na kterých se ocitneme shodou náhod a okolností. O jejich existenci nemáte ani tušení až do okamžiku prvního setkání. A o tom bude tento příběh.

Ona ta hora možná nějaké místní jméno má. A není to tak úplně hora, přesněji útes, hradba. A byla ta spíše taková procházka než tvrďácký výstup.

Zimní úplňky. Bílé hory, jasná zimní obloha, mráz. A úplněk. Téměř mysticky stříbrná krajina. A čistě prakticky - není třeba čelovka. Takže mise je jasná. Za úplňku na Kraličák. Sněžnice s sebou. Tak to je naplánováno. Ale znáte to, když se blíží hodina H nechce se, doma je teplíčko, škrábe v krku, noha začala bolet, měl bych udělat to či...

Pokud jsem u Zugspitze absolutně netušil, do čeho jdu, u Triglavu to bylo přesně naopak. Připadalo mi, že každý kdo jen trochu jezdí na hory na Triglavu byl už minimálně jednou. Výstup jsem měl popsán barvitě několikrát, vždy však dle subjektivních pocitů autora. Tak nezbývalo, než získat vlastní zkušenost.

Možná každý z vás má v okolí lidi, kteří vás vytrhují z každodennosti a díky kterým objevujete věci, jež by vám jinak nepřišly ani na mysl. Nebo k nim neměli odvahu. Takové lidi je třeba si hýčkat. Přesně takový člověk mi jednou oznámil, že jedeme na Zugspitzi, o níž jsem se následně dověděl, že je i nejvyšší horou Německa.

Jsou dva způsoby učení se. První je postupná systematický příprava. Druhý způsob je výborně popsán v povídce od Šimka a Grossmana Jak jsem se učil plavat. Z povídky si pamatuji především větu: V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc.