Zugspitze nejvyšší hora Německa (TŠ) 

Možná každý z vás má v okolí lidi, kteří vás vytrhují z každodennosti a díky kterým objevujete věci, jež by vám jinak nepřišly ani na mysl. Nebo k nim neměli odvahu. Takové lidi je třeba si hýčkat. Přesně takový člověk mi jednou oznámil, že jedeme na Zugspitzi, o níž jsem se následně dověděl, že je i nejvyšší horou Německa. 

Plán byl prostý. Vyběhneme na Zuzspitzi, někde nahoře přebivakujeme. Druhý den přejdeme Jubiläumsgrat Zugspitze, což je legendární hřebenová ferrata, pak seběhneme dolů a hurá dom. Toliko k plánům.

S přibývajícím věkem pomalu nemám mám rád takové ty akce, kdy se někam jede celou noc, ráno v lepším případě hodinka spánku a vzhůru do hor. Jeli jsme přes noc, nad ránem chvilku přepsali na parkovišti, já v autě, protože bylo moje, zbytek pod nějakou stříškou, protože pršelo a šlo se. Toliko k tomu co nemám rád.

Höllentalklamm gorge, podobu ji dala mimo jiné i důlní činnost.

Dle horalských zásad je třeba cestu plánovat tak, abychom byli v 11 hodin v cíli. Tak jsme za koroupění vyrazili. Lehce poprchávalo, před námi 8,5 hodin cesty a 2200 výškových metrů. Počasí se buď zlepší, nebo zhorší, nějak to dopadne a v nejhorším se vrátíme. Prvních pár hodin je to stejně choďák.  Vybrali jsme si cestu Höllental Klettersteig Zugspitze. Náš výchozí bod bylo  parkoviště někde u Hammersbachu. Ceste cesta vede podél stejnojmenného potoku údolím Höllentalagner. Vstup do údolí začíná tzv. Höllentalklamm gorge. Tento název v sobě zahrnuje slova čert/ďábel a rokle/soutěska. Překlad, výklad a hlavně zabarvení názvu v kontextu s místem nechám na čtenářových znalostech němčiny. Tak či onak, jedná se o noblesní průchod podél divokého potoka, jeskyně, chodby, vodopády, vodní tříšť, kluzko. Nicméně, po té, co jsme v noci mokli na parkovišti a doposud lehce mrholilo nás to nějak zásadně nenadchlo.

Nicméně, náhle se otevřelo údolí Höllentalagner. Místo je to nepopsatelně krásné, obklopené ze dvou stran hřebeny s vrcholy přesahující 2 tis. metrů, ukončené na jedné straně masivem Zugspitze a na druhé roklí Höllentalklamm. Právě ona uzavřenost dává údolí kouzlo a šmrnc. Cesta úžasná, stále nahoru, občas lehčí ferrata, pozvolna až k ledovci Höllentalferner. U něho začíná ostrý výstup na vrchol a technicky těžší čás (klasifikace D). Zde došlo k rozdělení naší 4 členné skupiny na skupina A a skupina B. Skupina A se vrátila zpět, neboť zde byl jeden méně zkušený horal a jít tuto cestu jako první ferratu v životě vyhodnotil jako ne zcela dobý nápad. Niméně, je dobře že někdo dokáže reálně zhodnotit své síly a otočit se, dokud to jde. Sám jsem takot kdysi vzdal zimní výstup na Mont Blanc.

Cesta údolím Höllentalagne. 

Skupina B, kde jsem byl já a dále jeden zkušený horal vyrazila vzhůru přes ledovec. Zde se trochu projevila logitická chybka, neb jsme nějak opoměli vzít mačky. Zkušení horalé se zhrozí této chyby. Nezkušení možná takový problém nevidí. Nicméně jde o to, že po strmém ledu, po kterém navíc teče voda z odtávání se bez maček leze opravdu blbě. A může se vám také lehce stát, že dolů sjedete rychle a zběsila.  Nicméně, nevzdali jsme to. Pomohla improvizace, ostré kameny do ruky a nějak jsme to vydrásali. Ale nebylo to příjemné.

Ledovec Höllentalferner

A pak konečně zase skála, závěrečný výstup. Proti šplhání na ledovci pohoda.

Vrchol nás přivítal jednak mlhou, jednak zástupy turistů. Pokud jsem to nezmínil, tak na vrchol se dá dojet i lanovkou a frekvence lidí asi jako u nás na Sněžce. Zástupy, to už je ostatně úděl všech hor, které jsou něčím nej. Na pokračování přes Jubiläumsgrat Zugspitze nebylo bez kamárádů ani pomyšlení a tak jsme sedli na lanovku a sjeli zpět. Mimochodem, lanovka není přesné, resp. je to jen část. Většinu dopravy zajišťuje vláček, který jede z větší části v tunelu.

Pokud jste někdo čekal vrcholovku, tak tentokrát nic moc :-).

A pak přišlo to nejkrásnější, to co na letních cestách v horách miluji nejvíce - koupání. Takový ten pocit, kdy jste zdrchaní po celodenní cestě a ponoříte se v zapadajícím slunci do křišťálové vody horského jezera, tentokrát do Eibsee. A tady to navíc bylo s výhledem na horu, o jejíž existenci jsem před pár dny neměl ani tušení.

Tomáš Šetina