Výstup na bezejmennou horu (TŠ)
Ona ta hora možná nějaké místní jméno má. A není to tak úplně hora, přesněji útes, hradba. A byla ta spíše taková procházka než tvrďácký výstup.
Posedávali jsme na báglech na okraji oázy Baháríja. Už několik dlouhých hodin. Pozdní odpoledne. Blbá nálada. Tou dobou jsme měli být už úplně někde jinde.
Vše začalo toho dne ráno. V poklidu jsme se vypravili shánět řidiče, který by nás dovezl do městečka El Qasr v egyptské oáze Dachla, což je nějakých 500 km pouští silnicí.
Zatím to vždy fungovalo.
Až nyní. Jen co jsme ráno opustili ubytování, zastavil nám sám od sebe nějaký borec (pro účely tohoto článku dále jen "Kápo") a nabídl nám dopravu. Cena ale byla asi 15 x vyšší než normálně. Jen pro zajímavost, tím normálně myslím to, že auto s řidičem a současně průvodcem šlo na celý den najmout za cca 600 Kč. Kápa jsme pohrdlivě odmítli, že si najdeme něco jiného. To se bohužel ukázalo jako chyba.
V následujících hodinách se nám podařilo najít několik ochotných řidičů, už to vypadalo dobře. Ale jen do okamžiku, než ochotnému řidiči zazvonil telefon. Po telefonátu musel řidič vždy náhle někam odjet a my měli smůlu.
Seděli jsme, koukali a stopovali. Občas kolem nás projel Kápo a usmíval se. V podvečer jsme jej pokorně požádali, zda-li by nás tedy neodvezl za původně nabízenou cenu, právnicky řečeno přijali jsme nabídku. Usmál se a řekl, že cena se od té doby zvýšila. Na dvojnásobek. Když jsme odmítli, usmál se a odjel. Tak jsme seděli, koukali a mávali na projíždějící auta. Což v praxi bylo asi jednou auto za 20 minut.
Ale jak říkal Gandalf nebo kdo... neztrácej naději v hodině nejtemnější ... no prostě nám jedno auto zastavilo. Řidič jel z Káhiry, nebyl napojen na místní struktury a jelo se. ...
Byl to opojný pocit. Baháríja, její Kápo za zády, stovky kilometrů pouště a zapadající slunce před námi.
A jak do pouště přicházela tma, nadšení postupně opadalo a přicházel nový pocit. Seděli jsme v dodávce s deseti urostlými fousatými chlapy, nás bylo 5 z toho dvě krásné dívky. Ony ty dodávky v Egyptě mají totiž 4 řady lavic a na každou řadu se vejdou 4-6 lidí. Někdy i víc. Naše skupinka se tedy tísnila právě na té jedné řadě. Hodiny ubíhaly, venku tma, absolutně jsme netušili kde jsme, kam opravdu jedeme a kdo nás veze.
Někdy kolem jedné v noci jsme odbočili z hlavní silnice a nějakou prašnou cestou směřovali do pouště. Cítil jsme se hůř, než když mě před rokem v nočním Asuánu honili taxikáři. Tam jsem mohl alespoň něco aktivně dělat. Ale co nyní? Tak jsme seděli a koukali. Byl to vůbec takový sedící a koukací den...
Auto zastavilo, pár lidí vystoupilo, pár nastoupilo a jelo se dál. Ze zpráv vnímáme svět jako místo plné teroristů, toto však naštěstí byli jen unavení chlapi, kteří dojížděli stovky kilometrů za prací a vraceli se domů.
Ale i noc plná vášně jednou skončí a tak skončila naše cesta. Rozlámaní, nevyspalí, stále trochu vystrašení jsme stáli v El Quasru. A před sebou měli další výzvu. Najít Mohameda, který zde provozuje vyhlášený hostel. Víte, ono v egyptském městečku hledat člověka jménem Mohamed, to je opravdu Výzva. Nicméně, ten hostel byl asi opravdu tak vyhlášený, že nás za chvilku přivítal milý a přátelský Mohamed. Úžasná snídaně, postel, sprcha. Ráj na zemi. A pak že zázraky neexistují.
A právě tehdy vstoupila nenápadně do příběhu ona hora. Pokukoval jsem po ní od okamžiku, kdy jsem ji nad ránem zahlédl. Byla krásná, jiná. Elektrizující.
Nejdříve to vypadalo, že za ní půjdu sám, ale parta mě v tom nenechala. Bez mapy, jen dle očí a citu. Zeleně ubývalo, písku přibývalo. Poušť. Nikde nikdo. Žádná cesta, žádné značky. Prázdno. Kolem stovky kilometrů prázdnoty, za námi dotek věčnosti kolébky civilizace a pod nohama písek s podivnými stopami.
Cesta ubíhala téměř v euforii. Vše bylo nové a neznámé. Jiné. A pak přišel ten okamžik - vrchol. Vrcholek.
Slunce právě zapadalo do pouště. Západy slunce jsou v Egyptě úplně jiné. Posvátné. Na západ odchází duše mrtvých, stejně tak slunce, které na sluneční bárce pod ochranou dalších bohů proplouvá podsvětím. Bojuje se silami chaosu, které se jej snaží zničit. Nekonečný, věčný boj. A pokaždé to je o tom, zda-li zvítězí. A o radosti a oslavě nového dne. Zatím vždy zvítězilo. Ale co kdyby?