Via ferrata Monte Albano ... "Je to pohoda!" (TŠ)

22.05.2015

Jsou dva způsoby učení se. První je postupná systematický příprava. Druhý způsob je výborně popsán v povídce od Šimka a Grossmana Jak jsem se učil plavat. Z povídky si pamatuji především větu: V beznadějné situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc.

No a tak jsem se řízením osudu stal členem výpravy na ferraty k italskému jezeru Lago di Garda. O ferratách jsem do té doby matně tušil, že to jsou nějaké procházky po horách, kde se člověk občas zajistí proti uklouznutí. A po horách v Rumunsku a na Slovensku jsem už měl něco nachozeno, tak pohoda. S touto přípravou jsem jednoho vlahého jarního dne vystoupil z auta v městečku Mori s cílem zdolat populární ferratu s názvem Monte Albano. A věřil jsem, že to nejhorší, tedy hledání místa k parkování v Mori, máme dnes již za sebou.

Luxusní římsa brzy končí skalou.

Při pohledu na stěnu Monte Alba jsem trochu znejistěl. Nicméně většina skalních stěn má svoje cestičky tak znejistění bylo jen chvilkové, protože náčelník výpravy říkal, že to je na pohodu. Na informační tabuli u nástupu psali, že obtížnost je místy E/F. To se trochu lišilo od podkladů na internetu, kde uváděli obtížnost D. Co ta písmena A, B, C, D, E, F znamenají v praxi jsem absolutně netušil. A hlavně, náčelník skupiny říkal, že to je v pohodě.

Tak jsme vyrazili. Čtvrtek dopoledne, voňavý květen, déšť na spadnutí, nikde nikdo. Začátek cesty byl těžší, museli mi kamarádi trochu pomáhat. Ale prý ty začátky ferrat jsou vždy těžší než cesta, aby se oddělilo zrno od plev a váhající se mohli zavčas vrátit. A pak to už prý bude pohoda, říkal náčelník.

A pak konečně začala ta "pohoda". Dvě hodiny hrůzy, stresu, strachu a bilancování života. Křečovitě jsem se držel ocelového lana a těžké pohorky úpěnlivě hledaly oporu na ohlazené skále. Oči marně předbíhaly tělo za nejbližší zatáčku v naději, že tam už to snad bude lepší. Nebylo. Naopak. Ruce stále ve křeči. Brzy ztratily sílu a vlastně už ani nevím, jak jsem to zvládl. Jen si pamatuji ten nádherný pocit v cíli. Pocit - přežil jsem.

Závěrečný výstup.

Přešlo pár let a na Monte Albano jsem přijel znovu. Podruhé. Tentokrát to opravdu byla pohoda. Je to nádherná cesta, bez záludností. Jedná se z větší části o traverz stěnou s několika odpočinkovými místy. Cesta je zakončena cca 100 metrovým výstupem, většinou po kramlích, někde lehce v převisu.

Ferrata je také velmi vzdušná. V příručkách používané slovo "vzdušná" znamená, že široko daleko kolem vás je jen skála, hlavně tedy do veliké hloubky pod vámi. Někdo to miluje, někdo naopak. Ale to je jen o zvyku a pocitech. Podstatné je, že cesta je opravdu velice dobře postavená a zajištěná. Stále je se čeho držet, a pokud je se čeho chytnout, dá se přelozit v podstatě vše.

Závěr? Monte Albano, to je mimořádně krásná a pohodová cesta. Opravdu.

Tomáš Šetina