Úplňková cesta na Králický Sněžník (TŠ)

Zimní úplňky. Bílé hory, jasná zimní obloha, mráz. A úplněk. Téměř mysticky stříbrná krajina. A čistě prakticky - není třeba čelovka. Takže mise je jasná. Za úplňku na Kraličák. Sněžnice s sebou. Tak to je naplánováno. Ale znáte to, když se blíží hodina H nechce se, doma je teplíčko, škrábe v krku, noha začala bolet, měl bych udělat to či ono, počasí mizerné a předpověď nejistá. Ta doprava také není zdarma. Stojí to za to? Stále stejné. Jen překonat tuto nejtěžší část každé cesty.... a náhle, je Brno za mnou a dobrodružství přede mnou, už je dobře.

Na Kraličák chodím už dlouho, snažím se hledat nové cesty - po vzoru Julia Kugyho poznat horu ze všech stran a přenocovat na ní. Nejraději mám cestu ze Stříbrnic. Kolem kapličky, na sedlo Martena a po státní hranici vzhůru. Vzpomínka na 90. léta, kdy naši asi 10 člennou skupinu zadržel na polské straně hranice polský pohraničník. V krizové situaci vynikají charaktery, a tak přibližně půlka výpravy utekla do České republiky, což byl asi 10metrový útěk, zatímco druhá půlky výpravy odpovědně ukazovala doklady a poslouchala obvyklé výtky a pohrůžky. To vše za pošklebování utečenecké skupiny, stojící bezpečně v České republice.     

Cesta vzhůru ubíhala v pohodě. Leden byl na sníh chudý, tak sněžnice spíše překážely. Počasí takové všelijaké, mlhavo bez příslibů. A pak se to náhle stalo... Asi 300 metrů pod vrcholem nás čekal vstup do jiné dimenze. Okamžik, kdy vyjdete nad inverzi. Z šedého mlhavého světa ke slunci. V tomto případě spíše do světa měsíce a hvězd. Měsíční světlo dávalo zasněžené krajině mystické kouzlo. Inverze pod námi připomínala stříbrné moře. Nastalo neuvěřitelné ticho a bezvětří. Kolikrát za život se něco takového podaří? 

Vůbec se mi nechtělo dolů a nebyl důvod spěchat. Užili jsme si vrchol, pramen Moravy a obligátního slona. Pak jsme vyrazili zpět. Dolů jsme téměř seběhli, nevnímali sebemenší únavu, hlad či žízeň. Bylo to neskutečné. V hlavě se zrodilo rozhodnutí, při dalším výstupu, zůstat co nejdéle, celou noc i s přespáním.

Nicméně, vše jednou končí, a to i tento příběh. Cestou zpět jsme to vzali přes chatu Na Návrší. Jako obvykle, o víkendu, zde bylo veselo. Jedno malé pivko, čaj, krátké vzpomínky na nezapomenutelnou firemní akci naší kanceláře pár let zpátky na této chatě a vyrážíme domů ....

Tomáš Šetina