Tongariro Alpine Crossing - cesta do Mordoru a zpět (PK)
Nový Zéland je země plná dechberoucí přírody a přátelských ostrovanů, díky čemuž se většině cestovatelů zaručeně dostane hluboko pod kůži a musím říct, že já jsem rozhodně jedním z nich. Vedle ragby získal Nový Zéland věhlas mimo jiné i díky jejich fantastickým trackům známým pod označením Great Walks, za mě zcela zaslouženě označovaným za nejkrásnější tracky na světě. Mezi tyto tracky patří i čtyřdenní Tongariro Northern Circuit nacházející se na severním ostrově, kdy část tohoto tracku zvanou Tongariro Apline Crossing můžou zdatnější cestovatelé zvládnout v pohodě za jeden den. My jsme tento track zvolili i kvůli tomu, že tato oblast byla použita jako země Mordor v trilogii Pán prstenů, a návštěvu Hory osudu (ve skutečnosti Mt. Ngauruhoe) jsme si tak nemohli odpustit.
Před plánovanou túrou jsme byli nuceni zcela změnit své plány a přiblížit se k Tongariro National Park o pár dnů dříve, protože na původně plánovaný termín našeho výšlapu byla předpověď počasí opravdu špatná. Na cestu jsme se tak vydali v den, kdy měla být zcela jasná obloha - ale na Novém Zélandu nepodléhejte iluzím. Ostrovní počasí je kouzelné svou nepředvídatelností a naprosto nečekanými rychlými zvraty. Z krásného slunného dne se běžně během minuty stává vichřice a urputný déšť vás promočí na kost a jen o pár minut později vás zase hřeje sluníčko. Ještě za tmy jsme vyrazili autem k parkovišti u Ketetahi Road a po cestě se vystřídaly kroupy, mlha i nádherný východ slunce zpoza stále aktivních vulkánů na horizontu. U Ketetahi jsme zaparkovali a nechali se shuttle busem odvést k Mangatepopo (pozn. maorský jazyk mě nikdy nepřestane bavit :)), kde začala naše dobrodružná cesta Mordorem.
Není od věci si na tuto cestu trochu přivstat, protože oproti jižnímu ostrovu, kde můžete obdivovat liduprázdnou přírodu a klidně celý den nepotkáte ani živáčka, severní ostrov a obzvlášť tento track jsou docela vyhlášenou turistickou atrakcí. Díky tomu, že jsme využili hned první shuttle bus jsme začínali náš track jen s dalšími 6 lidmi, které jsme naštěstí nechali rychle za zády.
První část trasy až k odbočce na Soda Springs je ukázkově vycházková a cesta vás vede měsíční a přesto barevně kouzelnou krajinou po upravených pěšinách nebo dřevěných chodících pod kterými se lesknou mokřady. Odbočka k vodopádu Soda Spring je pak pouze drobnou zacházkou z cesty, max do 20 minut, ale vyplatí se. Celá tato úvodní část cesty vede s drobným stoupáním údolím a sluníčko tu už začátkem jara dost hřálo a donutilo nás zůstat jen v triku s krátkým rukávem. Pomalu také začíná stoupání k Jižnímu a Červenému kráteru, které je trochu náročnějším a při vyšším tempu se opravdu zahřejete. Radost Vám ale dělá každý pohled vlevo, kde se vám stále přibližuje Mt. Ngauruhoe a vy jen čekáte, při kterém pohledu se na ní objeví pověstné Sauronovo oko. Na samotnou sopku, která je mimochodem ještě činnou (k poslední velké erupci došlo v roce 1975), se nevydáváme kvůli velké vrstvě sněhu, která Mt. Ngauruhoe v tuto roční dobu ještě pokrývá.
Po strmém stoupání po tzv. ďáblově schodišti se pomalu dostáváme k Jižnímu kráteru a nečekaně se zcela změní roční období. Z téměř letního klima se ocitáme tváří v tvář mrazivému protivětru a rychle navlékáme všechny vrstvy, které jsme nesli na zádech, ale ani to málem není dost. Naštěstí sluníčko nadále svítí a parádně se odráží od červené barvy celého podloží okolo. Už chápu proč ďáblovo schodiště - vedlo v podstatě do rudého větrného pekla :). Tato část cesty je zakončena výstupem, pro nás výběhem, k Červenému kráteru, který poskytuje naprosto nepopsatelné výhledy jak směrem k Mt. Ngauruhoe, tak směrem k Emeraldovým jezírkům, které se ve vyprahlé krajině objevily jakoby zázrakem. Sledovat takový přírodní úkaz, zcela abnormální barvy jezírek i všeho okolo, je prostě nepopsatelné.
Jako malou odbočku se vydáváme ještě k sopce Tongariro, která není nijak výrazná, ale její poslední mohutný výbuch byl naposledy v roce 2012, což na nás působilo celkem vzrušujícím dojmem. Obecně celá část kolem Červeného kráteru a Smaragdových jezírek je sírou provoněný kus země, ze které se valí dýmy bílé páry, až máte pocit, že se vám půda pod nohama přímo vaří. Smrad zkažených vajíček ale celkem rychle omrzí a tušíme, že nás ještě nějakou dobu bude provázet. Vracíme se pomalu k sestupu ke Smaragdovým jezírkům, sestupem po super klouzavém suťovisku, které mi připomíná jednu cestu ve slovenských Tatrách, jen si nemůžu vzpomenou jakou. Cesta dolů je děsná, mám pocit, že v podstatě surfuju a jen představa roztrhaných kalhot mě odradí od toho sjet ten kopec rychleji po zadku. Ale už jsme u nádherných jezírek, které strašně lákají k tomu do nich hupsnout. Chvíli ale přemýšlím, jestli voda v nich bude vřelá nebo naopak ledová...nechám každého ať si tipne. Prozradím, že já jsem sázku prohrála.
Poté co jsme se prošli kolem jezírek a dostatečně se jimi pokochali, přešli jsme horizont a dostali se na rozlehlou sopečnou pláň, kde jsme se mohli zase začít v podstatě opalovat. Na konci sopečné pláně nás čekal poslední dnešní výstup k Modrému jezeru, které Maorové považují za posvátné. Zde opět narážíme na větší vrstvy sněhu a radostně se koulujeme. Od Modrého jezera se vydáváme na postupný sestup směrem ke Ketetahi Hut. Musím říct, že sestupy a návraty obecně moc neprožívám, ale tenhle sestup pro mě byl opravdu otravný. Díky mrazivým ránům na jižním ostrově mě dost bolelo v krku a postupných 1000 výškových metrů se nesejde jen tak samo. Aspoň trochu mě rozveselovaly krásné výhledy na vzdálená jezera Taupo a Rotoaira. Pro zpestření výletu nám v této fázi navíc začalo ještě ostře pršet, ale naštěstí jen asi na půl hodinky.
Po návratu k autu, kdy cesta samozřejmě končí tam, kde jsme ráno nasedali na shuttle bus, jsme celkem unavení (po nasednutí do auta najednou ani nevím, jestli mám vůbec nohy), ale plní báječných zážitků. Dle plánu jsme měli ujít cca 24 km, ale nějak se nám podařilo dle chytrých zařízení ujít kilometrů 27. Je pravda, že jsme si dali pár odboček a vyběhli si kdejaký kopeček. Každopádně pro každého cestovatele a milovníka pěších výletů, který by se jen mohl ocitnout poblíž Tongariro National Park radím, ať okamžitě sbalí svých pár švestek (čti teplé a nepromokavé oblečení, dobré boty, několik svačinek, a aspoň 2-3 litry tekutin), ráno si přivstane a vyrazí objevovat kouzla tohoto nepopsatelného kousku země. A když už na Novém Zélandu budete vydejte se určitě i na jih jižního ostrova, kde budete jako v sedmém nebi.
S láskou k Novému Zélandu ... Pavla Komendová