Raxalpe ferratově -Ottohaus 3x jinak (PK)
Mnoho lidí ví, že některá rakouská lyžařská střediska jsou od nás, co by kamenem dohodil. Není ale už tak známo, že pouhé 2 a půl hodinky cesty z Brna začíná předhůří rakouských Alp zvané Raxaple, kde najdeme úplný ráj pro milovníky horské turistiky i ferratového lezení. Takže stačí někoho přemluvit, aby se k Vám přidal a byl ochoten vstát v sobotu ráno o půl 6 a po 8 hodině ranní už můžete v Raxalpe na parkovišti zavazovat tkaničky a dojídat poslední sousto zabalené snídaně. A co já na Raxalpe miluju nejvíc? Za malebnou vesničkou Reichenau an der Rax je na výběr mnoho krásných a celkem jednoduchých ferratových cest, na které můžete vzít jakéhokoliv začátečníka nemajícího potuchy o tom, co je to sedák, aby si to tzv. osahal. Současně mu ale ukážete opravdu krásné cesty zpestřené několika žebříky a ocelovými lany a naprosto nádherné výhledy do údolí Höllental. A ten pocit, když vidíte to štěstí v očích někoho, kdo se vydal na ferraty poprvé a doškrábal se se slzami štěstí na vrchol, je prostě k nezaplacení. A tak jsem se poslední 3 roky rozhodla vždy jednou za rok takovou výpravu se svými kamarády uspořádat.
Do navigace dávám již známou vesničku Reichenau an der Rax a po cestě v autě rozděluji snídaňový chleba ve vajíčku. Spolujezdci zatím nezáživně zívají a vypadají, že se jim strašně nechce. Takhle je to každý rok. Ale já vím, co přijde, takže jsem natěšená za ně.
Jelikož v sobotu brzo ráno není téměř žádný provoz netrvá ani dvě a čtvrt hodinky a už projíždíme kolem chaty Weichtalhaus, u které je docela velké parkoviště a dá se v klidu zaparkovat. Ale vím, že můžu jet ještě kousek dál podél smaragdové říčky Schwarzy a zaparkujeme až cca 800m dál před lavinovým tunelem, kde je přímo vstup na několik značených cest. Tak a vyrážíme. Každý rok stejný začátek :). Vydáváme co nejvíce vpravo po Schonebrunnerweg a po cca 400 metrech se dostáváme k dlouhým železných schodům, které otevírají cestu dál do údolí Höllental a pomalu vlévají díky mnoha chybějícím schodům a zábradlí do krve první kapky adrenalinu. Nyní nás čeká asi 45minutová procházka než se dostaneme k nástupu na zajištěné cesty, v němčině označované jako klettersteig.
RAX POPRVÉ ČERVENEC 2016. Při mé první návštěvě v Raxaple jsem pro naši ryze dámskou skupinu naplánovala zdolat ferratu s názvem Alpenvereinsteig, která má hodnocení B a je opravdu velmi vycházková, ale pro začátečníky jako dělaná. Před začátkem ferraty si dáme trošku té teorie, aby i nováčci věděli, jak se na skále chovat. Hned při nástupu na nás čekají ocelové žebříky, se kterými se ještě několikrát po cestě setkáte. Postupně se střídají chodecké části bez jištění a části zajištěné, na které se všichni po delší chůzi už jen a jen třeseme a těšíme se, kdy si zase zacvakáme karabinami. Jediné, na co je třeba se připravit, je holt trochu prudší stoupání necelých 700 m výškových, které ale postupně přináší krásnější a krásnější výhledy. A jak říká jeden můj kamarád, výhled si prostě musíš zasloužit :). Cesta se těsně před koncem kříží s další ferratou Gustav - Jahn - Steig, kde na nás čeká poslední žebřík a po asi 2 hodinách nás už vítá proslulá vyhlídka Höllentalaussicht. Poprvé trochu koukám, kde se na vyhlídce vzalo tolik lidí a navíc v žabkách, ale při dalších návštěvách už mě to nepřekvapuje (Vídeňáci dorazivší na procházku lanovkou). Nadšeni ze super výstupu si na vyhlídce dáme drobnou přestávku a vyrážíme směrem na chatu Ottohaus, kde si dáme od rozverného polského číšníka naprosto dokonalou fazolovou polévku a moje od té doby oblíbené čepované pivo Puntigamer (pozn. autorky - za normálních okolností se fakt nedá pít, ale tady nahoře po několikahodinovém lopocení i tuto vzdálenou napodobeninu lahodného moku oceníte).
Po odpočinku a svačince na Ottohausu nám trochu ztuhly nohy a tak se velmi těžce přemlouváme, abychom si dali ještě 100 výškových metrů na Jakobskogel, nejvyšší bod našeho dnešního výletu, ale ten obří kříž nahoře prostě strašně láká. U Ottohausu si můžete projít i krásnou botanickou alpskou zahradu s množstvím zajímavých rostlin a vyhřívat se na příjemném horském sluníčku. A teď hurá dolů. U rozcestníku Praterstern volíme Nordalpenweg a vydáváme se na chodecký sešup zpátky k chatě Weichtalhaus. Jde nám to docela rychle, tak si u toho ještě vesele zpíváme nebo klasicky v dámské společnosti plkáme. Ale je to tedy dlouhá sestupová cesta a pomalu se připozdívá. Už se dostáváme na rozcestí, na kterém se naše cesta křižuje s koncem Béčkové ferraty Teufelsbadstubensteig. Cesta na parkoviště jde vpravo po červené, ale při plkání holt jdeme sice po červené ale vlevo :)...samozřejmě asi po 100m výškových si uprostřed povídání uvědomíme, že nám cesta nějak divně zatáčí a můžeme zahlásit: "Houstone máme problém". Při ohlédnutí ale už vážně nemáme chuť se otočit a znovu si to nastoupat. Tak jdeme dál dolů a prostě si slezeme ferratu Teufelsbadstubensteig, ale směrem dolů. Možná je to ale nejdobrodružnější část našeho výletu a vážně si to užíváme. Jakmile seskočíme z poslední kramle, musíme se strašně smát tomu, co všechno jsme dneska zdolali, jak jsme vyřízení, ale tak nějak hrozně šťastní :). Slibujeme si, že tuhle ferratu si jednou dáme i směrem nahoru! A pak už stejnou cestou, jakou jsme brzy ráno přicházeli k ferratě Alpenvereinsteig, se nyní vracíme přes údolí k autu a pomalu se nám stmívá. K autu přicházíme v podstatě potmě a i když máme ubytování kousek, všichni hned po nasednutí okamžitě usnou únavou, což jim jako řidič strašně závidím.
RAX PODRUHÉ KVĚTEN 2017. Rok se s rokem sešel a já začala připravovat další výlet do Rax. Výškově se nejedná zas o tak vysoké hory (cca 1600 m.n.m.), druhý květnový svátek mi tak přišel jako dokonalý čas pro začátek jarněletního turismu po horách. Tentokrát jsem v čtyřčlenné skupince naplánovala vylézt ferratu Teufelsbadstubensteig (tentokrát tedy směr nahoru). Začátek byl skvělý, čistý jarní vzduch a v horách ani živáčka. Možná trochu kosa. Navlékneme si úvazky a zase si dáme trochu teorie práce s karabinami. A hurá do toho.
Až mě překvapuje, jak je tato ferrata zábavná, i když je to jedna z těch opravdu lehčích. Každopádně v tomto ročním období musíme díky tajícímu sněhu dávat trochu větší pozor, protože to zatraceně klouže. Dokonce potkáváme jednoho Rakušana, který to vzdal a vrací se zpět dolů. Tak ho necháváme projít. My trochu těžším podmínkám jen přizpůsobíme rychlost a vesele míříme vzhůru. S výškou ale krapet přibývá míst, která jsou ještě pokrytá sněhovou čepicí, ale není to nic hrozného. Tím jak je sníh mokrý, je možné si v něm dobře prošlapat cestičku.
Úspěšně tak zdoláváme tuto ferattu a dostáváme se na rozcestí, na kterém jsem loni s jinou skupinkou špatně odbočila. Zbývá nám ještě docela dost času a cítíme, že sil máme dost. Takže na mou otázku, zda už se vydáme sestupovou cestou zpátky k chatě Weichtalhaus, nebo se podíváme ještě nahoru k Ottohausu, všichni (aspoň myslím) nadšeně hlasují pro druhou variantu. No, byl to zajímavý nápad ... je to 3,5 km a 450 výškových metrů ... ale trochu nás překvapí, jak rychle s výškou narůstá i množství sněhové pokrývky. I se sněhulemi bychom zde měli co dělat. Takže v trekových botách je to velká výzva. Při některém kroku zapadneme i po prsa do sněhu. Asi po hodině takové cesty se mi v hlavě střídají myšlenky na pojistku a její pravidla pro vyzvedávání zbloudilých turistů vrtulníkem a vzpomínky na dokument o stavbě iglú. Sluníčko nás provází celou cestu a v těch hromadách sněhu vypadá okolí naprosto kouzelně, ale chůze v tak hlubokém sněhu nás fakt stojí hodně sil a času. Po nekonečné cestě směrem vzhůru se dostáváme na rovinku téměř na vrchol a sníh najednou mizí. Cítím se jako čerstvě narozené hříbě a nejsem úplně schopná po rovné zemi bez sněhu ani chodit. Ale rychle si zvykáme a ještě rychleji míříme na chatu Ottohaus, protože nás začínají trochu studit zcela promočené nohy, kterým se ve sněhu po pas prostě nevyhnete. Na Ottohausu nadšeně usedáme, ale zjišťujeme, že mají otevřeno první den - díky bohu - ale můžou nám nabídnout maximálně čas a lahvový Puntigamer (z lahve je to ještě větší chuťovka). U krbu se trochu ohřejeme a musíme rychle spěchat na 2km vzdálenou lanovku Rax-Seilbahn, která zanedlouho jede poslední cestu dolů, než se setmí. Pěšky už to dolů vážně nezvládneme. Stíháme to na minutu. Ale ještě nemáme vyhráno. Lanovka nás odveze dolů k silnici u říčky Schwarza, ale je to ještě 7 km po silnici k zaparkovanému autu. Naštěstí docela rychle potkáme auto a hodného místního řidiče, který nás k autu odveze. Ještěže dneska neřídím a můžu v autě okamžitě usnout.
RAX POTŘETÍ SRPEN 2018. Říkám si, do třetice všeho dobrého. A tak přemlouvám skupinu kolegů, ať se mnou vyrazí do Rax, že už to tam znám jako vlastní boty a ukážu jim super místa. Všichni souhlasí a hned následující víkend brzy ráno vystupujeme z auta kousek od chaty Weichtalhaus. Vyběhneme v zamlženém počasí ferrátku Alpenvereinsteig a když vystoupáme nahoru, mlha se úžasně rozestoupí a poskytne nám jako vždy parádní výhled z Höllentalaussicht. Na chatě Ottohaus si dáme, jak jinak než fazolovou polévku a od stále rozverného Poláka točený Puntigamer. Po výstupu na Jakobskogel si ještě dáme jednu kratší, ale lezecky skvěle adrenalinovou ferratu Kronich Eisenweg na vrchol Torlkopf. Není úplně dobře označená, takže nemít ji vyzkoušenou, asi bych ji jen tak nenašla. Nástup se nachází kousek za skalním oknem, které je vidět přímo z Ottohausu. Tato ferrata je docela výživná, jelikož je na hodně strmé skále, s obtížností C, takže zkušenosti s lezením se na ní docela hodí. Ale není to nic, co by nezvládl i trochu odvážnější začátečník.
Dolů se vydáváme od rozcestníku Praterstern cestou Nordalpenweg a věřím, že ji konečně sejdu jednou celou. U rozcestníku na konci ferraty Teufelsbadstubensteig mazácky radím směr vpravo. Od tohoto rozcestníku se začínají sem tam objevovat prudší železné schůdky, které trochu urychlují zdlouhavý sestup. Náladu nám také zvedá pohled na kolegu, kterému se už u Ottohausu utrhla podrážka boty a celý sestup tak jde v žabkách :). Postupně klesáme a klesáme. Příjemně unaveni dorazíme k zaparkovanému autu a přesouváme se na ubytování, abychom načerpali síly na druhý den a další dobrodružství v Rax.
Pavla Komendová 2016, 2017 a 2018