Triglav, hrábnout si na dno sil (TŠ)

Pokud jsem u Zugspitze absolutně netušil, do čeho jdu, u Triglavu to bylo přesně naopak. Připadalo mi, že každý kdo jen trochu jezdí na hory na Triglavu byl už minimálně jednou. Výstup jsem měl popsán barvitě několikrát, vždy však dle subjektivních pocitů autora. Tak nezbývalo, než získat vlastní zkušenost.

Ke své malé ostudě je třeba podotknou, že poměrně dlouho jsem byl Slovinskem nepolíbený. Bral jsem ho jen jako takové nepříjemné zdržení se cestou k moři. Kdo nad ránem bloudil po Slovinském venkově ve snaze vyhnout se placení dálničních poplatků ví své. No, a jak se touto cestou ukázalo, jednalo se o zásadní mezeru ve vzdělávání, kterou od té doby pilně napravuji.

Ale zpět k Triglavu. Vyrazili jsme ve dvou. Plán cesta Bambergova cesta, obtížnost C-D, nejištěné úseky 1-2 UIAA, místy lámavé, exponované, odolnost proti závratím se předpokládá. Vyzbrojeni obdobnými radami z internetu jsme jednoho letního podvečera zastavili na parkovišti u Aljaževova domu v dolině Vrata. A následoval osudný okamžik - spatřil jsem v severní stěnu Triglavu a sluneční paprsky večerního slunce nad Stenarem. Osudné to setkání.

Dolina Vrata, severní stěna Triglavu, Stenar, Škrlatica a další nádherné hory v podvečerním světle.

Následovala obvyklá noc v autě a ráno v 3.15 vyrážka. Podél ledové a průzračné Triglavské Bistrice k sedlu Luknja, a pak dál jen dál. Cesta ubíhala jak po másle, doprovázel nás časný rozbřesk a vůně letního horského rána. Občas trošku bloudění, ale nic co by stálo za řeč. Bamberská cesta ja zajímavá svojí pestrostí - travnaté svahy, občas lehké lezení, bloudění ve skalách, sníh, výhledy, kamzíci, horská kvítka. Až na první rozcestí pod vrcholem jsme měli hory jen pro sebe a náležitě jsme si to užívali včetně koulovačky na zbytcích sněhu.

Tentokrát se nám podařilo splnit cíl být na vrcholu v 11 hodin. Tak jsem si říkal, pohodička. Dali jsme pivko na chatě Triglav Lodge at Kredarica a vyrazili zpět cestou Pražskou cestou.

Bohužel, pohodička se nekonala. Nechval dne před večerem. Cesta dolů nebyla zadarmo. Dlouhá, úmorná, frekventovaná, vedro. Nad vodou mě držel jen výhled na krásné hory na západě - Stenar, Razor, Škrlatica.

Konečně dole, ráchání v Triglavske Bistricii. Ležet na kameni, nohy v tůňce. Byl jsem neskutečně štastný. Ale opravdu moc. Hodně. Touto cestou jsem si sáhl na dno - převýšení 1850 metrů nahoru, 1850 metrů dolů a na cestě 13 hodin bez výraznější zastávky. Odnesly to hlavně nohy, klouby, puchýře. Ale cítil jsem se dobře. Vzácné okamžiky.

Na různých fórech se řeší otázka, jak je vlastně náročná Bambergova cesta. Názory se různí. Zaleží samozřejmě na zkušenostech. Pro někoho pohoda, pro jiného noční můra. Nepříjemné jsou hlavně nezajištěné úseky, které sice sami o sobě nejsou náročné, ale když je pod vámi 1000 metrová díra, tak to morálce moc nepřidá. My jsme měli ideální počasí, slunečný den. Nicméně, umím si představit že za méně příznivého počasí to může být opravdu nepříjemná cesta a jít ji dolů v dešti určitě nedoporučuji. Navíc, jak jsem naznačil výše, občas se podařilo lehce zakufrovat, což byla za ideální viditelnosti spíše sranda, ale v mlze tomu tak být nemusí.

A závěrem se vrátím na začátek. Od výstupu na Triglav se do Slovinska vracím jak jen mohu. Průvodce mi dělá Julius Kugy a jeho kniha Ze života horolezce z roku 1925. Knížku jsem znal už dříve, prostřednictvím stejnojmenné knížky od Miroslava Šmída. Nicméně, dokud jsem neprocházel údolí Trenty, nějak mě to nějak nebralo. Dnes je tomu přesně naopak.

Tomáš Šetina