Schermberg - cesta za tichem hor (TŠ)

Jsou hory, místa. Známe je z knížek, facebooku, vyprávění. Cesty na ně plánujeme, těšíme se. A jsou hory, místa, na kterých se ocitneme shodou náhod a okolností. O jejich existenci nemáte ani tušení až do okamžiku prvního setkání. A o tom bude tento příběh.

Rok 2020 je divný. Vyznačuje se tím, že člověk plánuje a bůh se směje. Letos jsem těšil na Jalovec, přezdívaný Slovinský Matterherhorn. Vše bylo připraveno, Covid ledy tály, červencové svátky byly za dveřmi.... A náhled přišel ze Slovinska Covid zákaz. Mnozí operativnější horalé stihli odjet a dojet před páteční půlnocí. Já to nestihl, ani jsem moc nechtěl. Když mě někde nechtějí, tak pojedu jinam. A to jinam bylo osvědčená jistota - kemp ve vesničce St. Lorenz pod Dračí stěnou u Měsíčního jezera.

A ne úplně blízko ani ne úplně daleko se nacházela pěkná cesta - výstup na Schermberg 2396 m. Převýšení nějakých 1700 m a obtížnost jištěných úseků C/D.

Tentokrát se nechtělo vstávat a proto jsme vyrazili v lidských 6 hodin ráno. A po kratším bloudění  dojeli k cíli - parkovitě u chaty Almtalerhaus (700 m). A zde jsem ji poprvé spatřil. Úchvatnou severní stěnu majestátné hory Schermberg. Posvátně bílá, vystupujícím v ranním oparu na pozadí modrého nebe. Královna pohoří Totes Gebirge. (pozn. Schermberg jsem nedokázal přeložit, ale bude to asi kluk. Ale krása spíše patří k dívkám, tak proto ten ženský rod).

Zážitky na horách obvykle začínají až s přibývajícími výškovými metry. U Schermbergu tomu tak tak není. Horu vidíte v plné kráse, stále a stále už od prvního kroku z parkoviště u chaty Almtalerhaus.

První úsek je turistický, cesta vede podle divokého horského potoka. Až pod stěnu, kterou následně stoupáme a stoupáme -  klikatou cestičkou k chatě Welser - Hutte ve výšce 1740 m. A zde první překvapení. Příjemná chata, milá obsluha, lidí tak akorát. Horská pohoda, klídek. Uprostřed sezóny jsem čekal spíše hlavu na hlavě a nevrlou obsluhu. Čím to? Covidem? Absencí reklamy na sockách. Náročným výstupem - od parkoviště k chatě převýšení téměř přesně 1000 výškových metrů.  Tak či onak, je to vlastně jedno. Důležité je, že tam mají dobrou polévku. A hlavně - jsme konečně v opravdových horách. Štíty, cestičky, kamzíci.... A před námi nejzajímavější a nejhezčí část výstupu - Tassilo Klettersteig/ Schermberg Kletttersteig. Což v praxi znamená dalších cca 600 výškových metrů jištěné cesty obtížnosti C/D.

Tak vzhůru za dobrodružstvím. Jištěná cesta poklidně plynula, pestrá, technická, bez záludností. Vyloženě silových úseků malinko. Nejdříve stoupáme strmě vzhůru na Almtaler Kopfl (2204 m). Potkáváme několik noblesních travnatých ploten -  ideální místo na válení se a odpočinek. Po Almtaler Kopflu následuje skalnatý hřebínek, na jedné straně 5-ti set metrový sešup a výhled do nedalekého údolí Dunaje a ještě dál k Šumavě. A na straně druhé podivné pohoří Totes Gebirge. To jak asi víte znamená v překladu něco jako Mrtvé hory a jsou tak divné, že nevím co o nich napsat.

Poslední úsek je výstup na Schermberg, na vrcholu jsme byli při tom všem kochání nějak rychle a nečekaně. A zde jsme potkali první dva lidi, zamilovaný páreček. Tak nás alespoň měl kdo vyfotit. Mimochodem, další nej - perfektní ferata, kde za krásného dne v sezóně nepotkáte nikoho. (Naštěstí tento článek má dosah minimální tak to tím nezměním.)

A jak už to na horách bývá, výstup je jen půl cesty. Čekal nás sestup, tentokrát po červené turistické značce, opestřený sněhovými poli. Sníh chladil, ale jinak na chůzi nic moc.  Zastávka na oblíbené chatě Welser - Hutte, kde na nás halekala skupina  veselých důchodců - horalů. Ale už jsme byly uondaní bez nálady družiti se. A cestou dolů se mi v hlavě usadily rozporuplné myšlenky  - na jednu stranu naděje, že po horách budu jako oni běhat alespoň do 70 let, na druhou stranu smutek. Člověk si může nalhávat co chce, ale něžné časy studentského putování po Rumunských horách se už nikdy nevrátí.

A pak 1000 metrový sestup, přepadení kamzíkem a potok v údolí.  Zde už bylo trochu živěji. Stále nás někdo předcházel či předbíhal. To už jsme sakryš nějací důchodci? A nad těmito  přízemními starostmi se usmívala nadvěká hora - stále jsem se k ní musel otáčet. Severní stěna Schermbergu měnila barvy v zapadajícím slunci. 

Tak někdy příště, rád se sem vrátím.