Jalovec, Kugyho cesta

Ne, Jalovec není snadná hora a nepodceňujme ani jeden výstup na něj! Něco vzpurného a furiantského tkví v jeho postavě; vypadá a chová se jako vyzývavý rváč, kasající se, že je nepřemožitelný: "Tak pojď, pojď, máš-li odvahu!"

Na počátku je třeba napsat - autor se v tomto případě choval lehce nezodpovědně. Ale co už. Snad mě zkušení horalé kvůli tomu nezatratí.

Protnutí osudu člověka s příběhem hory je někdy náhoda, někdy vyvrcholení pečlivého plánování. A někdy  se výsledek pečlivého plánování tak nějak pozvolna semele. A to byl právě tento případ.

Jalovec, Slovinský Matterhorn, je nádherná hora. Lákala mě od okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil. Vlastně ne. Od okamžiku, kdy jsem o ní četl v knížce mého milovaného autora Julia Kugyho "Ze života horolezce".

O Jalovci se zde mimo jiné píše: 

Úžasně strmá a značně vysoká sněhová rokle, doprovázející pilíř po levé straně až vysoko nahoru, říkala mi, že tudy povede cesta vzhůru. Přeptával jsem se, zda již někdo vystoupil roklí, a dověděl se, že se ještě nikdy nikdo tudy neodvážil. Pouze Tožbar prý kdysi slyšel, že jednou roklí vystoupil prchající zběh. Nakonec i Findenegg odpověděl na můj dotaz, že Jalovec nebyl dosud od severu zlezen a že je s této strany zcela jistě nedostupný́. Věděl jsem dosti, zaútočil s Andrejem a rázem dobyl velkolepého vítězství. Již tehdy jsem si uvědomoval povážlivost oné rokle a pozdější roky, které mne často vedly tudy vzhůru, nijak nezmínily onen dojem. Nikoli pro sráznost sněhu, ač i ta bývá na některých místech značná, nýbrž pro padající kamen, tím nebezpečnější, čím méně sněhu leží v rokli. Ono nebezpečí z pádu kamen se stává hrozivým ke konci podzimu, kdy rokle je obrněna ledem a po odtání se odhalí v trychtýři u horního ústí nakupené baterie kamenů. Ano, cesty z Logu a z Trenty jsou těžší co do orientace i techniky, vedou lámavými skalami a též nejsou prosty nebezpečí; nikde však nečíhá nebezpečí tak zjevné, jak v oné mohutné a ponuré uličce severní rokle.

No, abych to zkrátil, den D nadešel začátkem září 2021. Nejdříve Jalovec, pak kajaky na Soči. Prostě parádní týden. Nicméně, člověk plánuje, pán bůh se usmívá. Pár dní před akcí mi zavolal kamarád - nemůže jet. Tak co nyní? Nyní to, že jsem se vypravil sám.

Plán byl vystoupat severní cestou údolím Planica, "po stopách Julia Kugyho". Když to zvládli nějací dědoušci, bez značkového vybavení, někdy před 150 lety, tak to zvládnu také. Což se právě ukázalo jako né úplně správný názor.

Ale postupně. Julius Kugy jezdil na hory vlakem, z Terstu a k výstupu na Jalovec používal železniční zastávku v obci Ratač. Obvykle dojel třeba ve 4 ráno. Na nádraží na něho čekal průvodce. V jeho případě, většinou, současně i dobrý přítel. Vypravil jsem se tedy do Ratače hledat železniční zastávku. Což není tak snadné. Pro tento kraj totiž bylo 20. století poměrně divoké, a v důsledku toho, již železnice několik desetiletí neexistuje. Budova bývalé železniční stanice prý ano, ale já ji nenašel. Nicméně, místo jsem trošku navnímal, zejména při zmateném kličkování dodávkou ratačskými uličkami.

Po této mezihře jsem dojel na své oblíbené parkovací/přespávací místo v areálu zimních sporů Planica, sbalil baťůžek a vyrazil na večeři směr chata Tamar. Na chatě Tamar, jako vždy, pohoda. Pokamarádil jsem se tu s jedním borcem ze zcela nehorské země - Maďarem, tak se nám sezení trochu protáhlo a do hor jsem vyrazil až se soumrakem. Tedy, v praxi, jsem došel kus za chatu a tam zalezl do spacáku.

A ráno, s koroupěním, vzhůru za dobrodružstvím. První část výstupu je stezka suťovištěm, což tedy není nic moc. Nicméně, relativně brzy se cesta rozděluje, buď jdete na západ, cestou normální, a nebo na jih, méně používanou cestou Kugyho. Kterou cestu jsem zvolil je asi patrné. Vše, až na tu suť, bylo celkem v pohodě. Kamzíci, svišťové, ranní hory, nikde nikdo.

Tak nějak jsem se poklidně protloukal, až na kritické místo - začátek Kugym popsané rokle. Když jsem se k ní přiblížil, značená cesta zmizela. Chvilku jsem hledal, ale ne zase moc dlouho. Na jejím začátku jsem prostě cestu ztratil. I když, vlastně asi ne. Nějak mě to prostě táhlo do té rokle, tak jsem si vytvořil představu, že značka vede někde tudy, jen ji zkrátka nemohu najít. Veden iluzí, touhou, intuicí, smyšlenkou? .... jsem vyrazil do rokle, prožít na vlastní kůži, o čem jsem doposud jen četl.

Bohužel, to nebyl dobrý nápad. Doposud jsem netušil, jak se dají na cca 100 metrech prodrbat 2 hodiny. V rokli zůstala přes rok vrstva sněhu a na ní asi 30 cm štěrku. Nedalo se na něm pořádně jít, nohy se propadaly, klouzaly, kolem se kutálely kameny. Za hodinu a půl jsem ušel asi 100 metrů. Měl jsem toho opravdu plné zuby, ale už jsem spatřil konec. A pak odeznělo opojení a přišla zásadní otázka. Co je vlastně konec? Nyní bylo jasné, že značení cesty tudy určitě nevede. I pokud se proškrábu roklí, co mě čeká na jejím konci? Lezení, do kterého se sám pouštět nebudu? Zmrzlý sníh či led, na který nejsem vybaven?

Prostě jsem si uvědomil, že to, co dělám, nemá smysl a otočil se, rozhodnut výstup vzdát a vrátit se. Tak jsem nějak proklouzal zpět a tu náhle se objevila turistická značka. Začal jsem ji pozorně sledovat a našel "zradu". Značka nevede roklí, ale před ní odbočuje vzhůru na východ, po skále, krátkou ferátkou. Jsem to trouba, vždyť i Kugy psal, že později nechodil roklí, ale Jalovskou škrbinou. "Poté jsme objevili Jalovskou škrbinu (2110 m) v závěru doliny Planitze. Později jsme ji často používali; tuze se nám na ni zalíbilo krátké, ale překrásné lezení. 

Ale co nyní dál? Časový plán je pryč. Snažím se být vždy tak do 12 na vrcholu, nyní je 12 a já jsem kdoví kde. Absolutně netuším, co mě ještě čeká. Nemám dostatek vody, hodně jsem spotřeboval v rokli. Jsem sám, poměrně unavený a ne úplně v dobré psychické kondici. Ten mrcas a nejistota v rokli mi daly zabrat. Na druhou stranu - jsem na značce, mám jídlo, výbavu na přespání, funkční hlavní i záložní telefon a nic mě nebolí. Počasí dle skutečnosti i předpovědi ideální. Tak jak se rozhodnu? No, půjdu, nějak to dopadne.

Následná cesta už byla klasická horská túra, i když v tomto případě ne úplně lehká. Nicméně, za pár hodin stojím na vrcholu. Vrchol jsem si tentokrát moc neužil, nebyla nějak nálada. Podvečer přicházel a já netušil, co mě čeká dál, protože sestoupit jsem chtěl jinou cestou - do bivaku na Kotově sedle. Tak, po krátkém odpočinku a vzpomínání (s okolními vrcholy mám spojené hezké vzpomínky - třeba Mangart s dětmi, Prisojnik s kolegy z kanceláře, Triglav s Tomem), jsem zahájil sestup.

Musím říci, že vzhledem k únavě a určitému stresu to bylo náročné a nekonečné. Nepříjemné byly zejména nejištěné sestupové štěrkové pěšinky, kdy před sebou vidíte pouze 1000metrovou "díru" údolí Koritnice.

Voda došla, večer na krku, měl jsem toho prostě plné zuby. Když jsem konečně došel k bivaku pod Kotovým sedlem, bylo zde obsazeno. Tak jsem si našel místo kousek vedle, zalezl do spacáku a koukal na hory. Ty měnily v zapadajícím slunci barvy, vycházely první hvězdy, hlučná letadla pomalu mizela a já přemýšlel.

Přemýšlel jsem o lidech, kteří před 150 lety začali objevovat hory, bez pořádné výbavy, bez průvodců a spojení s okolím. Doba prvovýstupů, samoty, hledání cest, soupeření o to, kdo první vystoupí na ten či onen vrchol....

Asi jim trochu závidím. Volný pohyb v horách, bez zákazů a omezení. Večerní táboření u ohňů. Stále vzácnější Ticho. A určitě to nebyli žádní staří páprdové. To je jen takový můj klam, představovat si někoho staršího, než byl můj dědeček.

Úctu, pokoru a obdiv pánové. Já bych na to neměl. A jak píše Julius Kugy, pokud chcete horu poznat, musíte se na ní vyspat. Tak dobrou noc.