Bright Angle Trail aneb jak na výšlap směrem dolů (PK)
Východ spojených států má mnoho příznačných monumentů, ale jedním z těch nejznámějších je určitě národní park Grand Canyon. Kdo by neznal slavné obrázky obrovského údolí vyhloubeného řekou Colorado do vyprahlé arizonské planiny. Národní parky východu USA jsou klasickými turistickými zastávkami a nutno říct, že to má svůj důvod. To, co příroda na daném kousku země vytvořila, je něco, co zbaví slov naprosto každého. O národním parku Grand Canyon to platí dvojnásob. Není to jen "díra" s jednou prosklenou vyhlídkou a mnoha turisty, ale obrovský prostor (4900 km²) plný překrásných přírodních scenérií pod správou indiánského kmene Hualapaiů, a rozhodně stojí za to ho navštívit.
Naším dílčím cílem bylo samozřejmě Grand Canyon i jen vidět a v němém úžasu stanout na okraji téměř 2miliard let starého přírodního úkazu. Ale od okamžiku, kdy jsme se rozhodli tento národní park navštívit, jsem věděla, že hlavním cílem bude Grand Canyon zdolat. A tak začalo plánování. Jelikož mám ráda výzvy a už trochu z minulých let znám výhružné poučky pro (s prominutím) méně zdatné Američany, nic moc jsem si nedělala z výstrah typu "hlavně nezkoušejte sejít na dno Grand Canyonu a zpátky v jednom dni". Takže přesně tohle byl můj cíl. Cestou dolů strmější stezkou s názvem South Kaibab Trail a nahoru po Bright Angel Trail končící ve východním rohu Grand Canyon Village. Trasa dlouhá cca 29 km s krásným převýšením 3 000 m. Už při plánování mě šimralo v břiše vzrušením, jaké to bude dobrodružství a možná i trochu masakr :).
Popravdě nakonec nás od masakru zachránil manžel, jehož operace kolene trošku změnila naše původní plány. Ale nenechali jsme se jen tak odradit a rozhodli se alespoň částečně náš cíl uskutečnit. Ještě za tmy jsme po 5 ráno zaparkovali v Grand Canyon Village kousek od nástupu na cestu Bright Angel Trail. Venku se rozednívalo a teploměr v autě hlásil -1 °C (resp. 30 °F). Doplním, že byl konec května. Ve tmě, zimě a rozespalá jsem se dlouho nutila k tomu, abych si začala alespoň zavazovat tkaničky u bot. Ale po chvilce vedle nás zastavilo auto se třemi mladými chlapci, kteří natěšeně vyskočili z auta v běžeckých botách, šortkách a tílku a bez delšího rozjímání vyběhli na cestu. Pocítila jsem trochu zahanbení ze své lenosti a pěti vrstev oblečení a po odhození jedné mikiny jsme se taky vydali na cestu.
Než jsme dorazili na začátek cesty slunce se jako lusknutím prstu vyhouplo nad obzor a naprosto dokonale osvítilo tu nepopsatelnou mystickou díru v zemi se všemi jejími po miliony let vyřezávanými vrstvami. Cca o půl 6 ráno jsme tak stáli na kraji jižní římsy kaňonu a vydali se směrem na dno. Každým krokem se nám otvíral nový a nový pohled do bezedné hlubiny a měnila se podoba a struktura hornin tvořících skály, které nás obepínaly. Člověk na to nevěřícně kouká a připadá si oproti tomu monumentálnímu útvaru tak nějak nicotně (samozřejmě v pozitivním slova smyslu).
Upravená písčitá cestička sice klesala docela rychle, ale sklon nebyl zas tak nepříjemný. Sešup dolů byl při ranním rozbřesku tak pohodový, až jsem měla pocit, že za malou chvíli už snad musíme být úplně dole. Ale plán byl jít jen tak daleko, abychom zvládli v pohodě a bez újmy návrat zpátky. Musela jsem se trochu krotit, abych se nepřidala k běžcům, kteří na dno kaňonu sbíhali s neuvěřitelnou lehkostí. Snad poprvé v životě mi cesta dolů tolik nevadila - možná právě proto, že zrovna cesta dolů byla ta cesta k cíli.
Jak už pořádně vykouklo sluníčko docela rychle se začalo oteplovat, tak rychle, že jsem nestačila ani sundat jednu vrstvu a už jsem musela do batohu napěchovat vrstvu druhou. Teplota na tomto treku je něco trochu neobvyklého. Při začátku na vrcholku pod nulou a v poledne dole i kolem 35 °C ve stínu, což může být trochu zrádné. Ale naštěstí s sebou zkušeně v batůžku (aktuálně tedy už se všemi svršky, které jsem mohla sundat) nesu i opalovací krém, který na splaveném těle nedrží nijak dlouho, a velké zásoby vody. Po 2 hodinkách, 5 kilometrech, 650m klesání a neustálém kochání se neuvěřitelným výhledem, si vodu ještě doplníme v záchytném bodě Three Mile Resthouse. Pak už nám zbývá jen "kousek" do našeho dnešního cíle - Indian Garden s rangerskou stanicí - bod vzdálený od začátku cesty cca 3 hodiny, 8 km, a necelých 1000 výškových metrů. Zde si dáme malý odpočinek a i když nás cesta až na dno k řece Colorado strašně láká, otáčíme se a vydáváme se před 9 ranní na cestu zpět. Oproti jiným trekům zde ale zpět znamená nahoru.
Pohyb směrem nahoru se nám zdá najednou nějaký nezvyklý, cesta začíná za chvíli prudce traverzovat nahoru a my matně vzpomínáme, zda tohle jsme vážně šli směrem dolů. Nevypadalo to tak prudce a vůbec :)... Teplota i my se pomalu šplháme nahoru, zalití potem tak stoupáme směle dál a lahev s pitím už do batohu ani nevracím. U Three Mile Resthouse se utěšuju, že nám na okraj této monumentální díry chybí už jen 5 kilometrů. Ale jako by byly nekonečné. Směrem nahoru potkáváme už větší množství lidí, kteří vyrazili v pozdějších hodinách na sešup dolů a těší nás, že si myslí, že jsme museli na dně spát, abychom už byli v tento čas na cestě zpět. Navíc mám radost, že potkáváme i dvě skupinky "lenivých turistů", kteří se nechávají dolů i nahoru odvézt na hřbetě roztomilých mul. Po pár metrech, co jsme skupinku s mulami minuli už mě to ale tolik netěší, protože musím dávat dost pozor, abych se vyhnula hromadě dárečků, které za sebou nechávají. Po dlouhých 3 hodinách úporného lopocení směrem nahoru začínám chápat zrádnost kaňonu. Seběhnout dolů je o něco snazší než se škrábat nahoru a sluníčko opékající nás na škvarek tomu taky nepřidává. Po cestě dolů tak máte tendenci podlehnout mylnému dojmu, jak strašně je to v pohodě a ono to pak směrem nahoru může možná i trochu bolet.
Po poledni vítězoslavně přelezeme hranu propastného kaňonu a míříme rovnou ke kohoutku s vodou a namáčíme si celou hlavu. Najednou nám síly přibyly a máme z tohoto dílčího zdolání kaňonu parádní pocit. Vyrážíme tak na další vyhlídky v této části parku, kdy nejvíc času nakonec strávíme na Desert View Point, kde si uděláme piknik, naobědváme se a strávíme zde velkou část odpoledne. Určitě ale už víme, že se sem jednou vrátíme a vyzkoušíme další treky, které nás příště odvedou až k řece Colorado na samotné dno hlubiny.
Pavla Komendová 2019